Třicet let je myslím dost dlouhá doba na to, aby se nad ní jen tak mávlo rukou. Možná i Rolf Kasparek (a tím pádem i samotní RUNNING WILD) si to myslí, každopádně jeho poslední činy o tom nic takového nevypovídají. A i kdybych třeba nakrásně pominul praktickou nečinnost kapely od posledního alba „Rogues En Vogue“ (2005), která tudíž prakticky celých posledních šest let ani nic nenahrávala, ani nekoncertovala (tedy s výjimkou právě prezentovaného vystoupení), nemůžu jednoduše jen tak přejít fakt, že dlouho prezentované a dlouho vyčkávané živé DVD s výmluvným názvem „The Final Jolly Roger“ je v tomhle směru jen velmi slabou náplastí pro všechny ty, jichž se odchod téhle kapely z prken, která znamenají svět, alespoň trochu (v dobrém) dotknul.

Ono totiž téměř dva roky čekat na DVD, na němž jsou slibovány hory doly, aby pak člověk obdržel prakticky jen koncertní záznam bez dalších za zmínku stojících bonusů (ani velmi drobné ústřižky z minulosti, ani rozsáhlý rozhovor vedený s Rolfem v jeho rodné němčině, jemuž zkrátka a dobře pořádně nerozumím, za takové rozhodně nepovažuji), to skutečně předmětnému počinu na úctě nepřidá. Technické problémy, které výrobu DVD potkaly, a které znamenaly ztráty důležitých audio dat ze zaznamenaného koncertu (takže se pak údajně muselo nutně improvizovat), by člověk ještě pochopil, ale ten zbytek už ne. Vždyť to proboha má být o oněch neustále omílaných třiceti letech a ne snad jen o jednom jediném koncertu, byť při významné příležitosti.

Nicméně je to bohužel tak. Poslední rozloučení RUNNING WILD rovná se prakticky pouhopouhému, byť velmi solidně provedenému záznamu jejich zhruba hodinu a půl čistého času trvajícího vystoupení ve Wackenu v roce 2009, když navíc původně byly slibovány hodiny dvě. To vše ve světle devět let starého živého alba „Live“, jež přineslo ve stejném CD/DVD formátu prakticky totéž. Samozřejmě, lišil se výběr skladeb (zde je přesně takový, jak si jej fanoušci na domovských stránkách kapely odhlasovali, takže k němu snad ani není co dodávat – osobně mě potěšila „Black Hand Inn“, „The Battle Of Waterloo“ či „Whirlwind“, zatímco například k již napotřetí živě prezentované „Purgatory“ již nemám slov), a lišili se i muzikanti, kteří ten který koncert s Rolfem a Matthiasem Liebetruthem (bicí) absolvovali. Ve Wackenu to konkrétně byl suverénní baskytarista Jan S. Eckert, zapůjčený jen pro tuto jedinou show z MASTERPLAN, a druhý kytarista Peter Jordan (alias PJ, spolupracující dodnes s Rolfem na jeho dalších projektech), po většinu času ostřížím zrakem sledující každý pohyb svých prstů na kytarovém hmatníku.

Podobně rozčarovaný jsem i z Rolfovy komunikace kompletně v němčině. Pokud se totiž v publiku nacházel někdo, kdo neuměl německy (jakože určitě ano a ne v zrovna zanedbatelném počtu), určitě z ní nebyl právě nadšený. Navíc když už pirátský kapitán v závěru děkoval všem fanouškům za všechno v oněch třiceti uběhlých letech, určitě měl alespoň pro tento okamžik zvolit angličtinu, protože vzpomínané desky a cédéčka si stoprocentně nekupovali a neposlouchali jen Němci. Alespoň, že sedmdesátitisícové wackenské hlediště plné šavlí a háků místo rukou si ničím z toho nenechalo samotný koncertní zážitek zkazit a i přes silný déšť, který se spustil od „The Battle Of Waterloo“, vytvořilo atmosféru, která, jak zřejmo, jako jedna z mála celé té původní myšlence skutečně odpovídala.